Když nevíš, kdo vlastně jsi

Říká se tomu oříznutá osobní identita či neschopnost zjistit, kdo vlastně jsem, kde bych měl být a proč tady vlastně jsem. Lidé, kteří mají tento nedostatek v psychice, jsou jako koně, kteří běží a nevědí vlastně kam, ženou se do dálek, protože si myslí, že jednou tam určitě najdou, co ustavičně hledají.

Na konci toho běhu bývá buďto vyčerpání nebo zklamání. Vyčerpání z neustálého běhu bez výsledku a zklamání nad životem či vlastními schopnostmi se dostat tam, kam tolik chceme a plánujeme.

Přišel v základním nastavení mozku

Abychom pochopili, jak vlastně tento nedostatek v psychice vzniknul, použijeme k tomu opět našeho robota Emila, umělou inteligenci, jejíž mozek je stejně funkční, jako ten lidský. Jakmile je Emil vyroben, jeho mozek je pouze základně nastaven, s operačním systémem a je schopen pouze reagovat na zapnutí a učení se. Jeho další vývoj a formy chování budou závislé na dvou faktorech: na odkoukávání a na programování. Data o formě chování se mu totiž mohou dostat do hlavy pouze těmito dvěma způsoby.

Tak a teď si představte, že Emil se ocitne v rodině, kde bude zažívat následující situace:

1. Veškerá jeho chtění budou potlačována. Víme, že je zcela přirozené mít chtění a následovat je. Pokud však někdo neustále potlačuje přirozené touhy, vznikne mu v hlavě zmatek. Co je tedy správné, co má vlastně dělat, když né své touhy. Náš Emil byl neustále pod palbou zákazů. Stále něco nesměl, stále mu bylo něco vyčítáno, stále nebyl dost dobrý jako jeho kamarád a soused. Jaké vzorce chování a jaký pohled na autority a svět si Emil zapsal do svého čipového mozku? Myslím, že určitě „Má chtění neexistovala“, Mé chtění máma překazila“, „Bylo lepší nechtít“ a „Nic nechtít je bezpečnější“.
2. Když se bude na něco těšit, bude mu to častokrát na poslední chvíli zakázáno. Emil se určitě bude těšit do kina, s dalšími na výlet, na pokračující seriál v televizi. Častokrát se ale stávalo, že když už se konečně blížil předmět jeho touhy, matka mu jej zakázala. Co dělal pak? Zalezl si do pokojíčku a přemýšlel nad tím, co dělat, aby zahnal žal. Mozek mu zapsal tyto Emoční rovnice: „Když jsem nemohl, šíleně jsem se trápil“, „Své touhy jsem raději mámě neříkal“, „Má těšení mohou být překažena“.
3. Jeho názory budou považovány za přehnané. Emil má geniální mozek, ale co mu je to platné, když stále na všechny své myšlenky slyší, že moc přemýšlí, že je lepší nepřemýšlet a makat. Je schopný vymýšlet úžasné vynálezy, ale nakonec stejně sklidí od svých nejbližších jenom posměch. Raději se uzavře do sebe a nikomu nic ze svého světa neříká.

Zkuste si na chvilku představit, jaký vliv budou mít tyto Emoční rovnice na emoce vyráběné jeho drátěným mozkem.

Měli jste podobné dětství jako Emil?

Z mých minulých článků víte, že Emoční rovnice mají dvě zákonitosti a že spravedlnost v tomto světě neexistuje. Mnozí z nás zažili podobné dětství jako Emil a v dospělosti se nestačí divit, proč se jim nedaří naplňovat své touhy a proč mají stále pocit, že jejich život nikam nevede. Záleží pouze na jejich síle a touze se prosadit, jak dlouho vydrží, než zkolabují a přestanou se snažit o cokoliv. Stanou se z nich pasívní kritici, jenž již neřeší nic. Aby ale obhájili svůj neúspěch, viní své okolí, vládu, stát, sousedy atd.

Pravda je ale úplně někde jinde. Vše odhaluje zákon II Emočních rovnic. Vše, co se nám zapíše do hlavy v jazyce emocí, se nám vždy bude někde v našem okolí potvrzovat nebo zobrazovat. Pokud Emil má zapsány tyto rovnice nebude divu, že jeho chtění budou neustále jeho vlastní hlavou i okolím vyvracena, že nebude schopen se plně orientovat na to, co chce  a ve výsledku bude prožívat zmar a nejistotu, proč tady vlastně je.