Nesmím udělat (pravopisnou) chybu

Zkusme se vždy, než začneme běsnit, posuzovat a soudit druhé, nejprve přesvědčit o tom, zda za jejich nedostatky není něco jiného.
Jako koučka pracuji denně se svými klienty metodou Emočních rovnic.

Zapisuji lidem jejich chybné programy a vzorce. Říkám jim: „A nyní si můžete doma tyto rovnice otočit. Napište si otočky.“ Od desítek lidí jsem již slyšela: „Ale já jsem dysgrafik. Dělám při psaní chyby.“ Jiní zase říkají: „Ve škole jsem to měl těžké. Nebyl jsem perfektní. Rodiče se zlobili. Učitelé mi říkali: ,Příště už nedělej chybu.‘ Nebyl jsem dokonalý. Nešlo mi to. Druzí byli lepší. Nechápali mne. Nepodpořili mne. Nemilovali mne…“

Specifická porucha projevu

Podle wikipedie je dysgrafie specifická porucha grafického projevu. Postihuje celkovou úpravu písma. Charakteristické je křečovité a neúhledné písmo. Podstatné je, že tato porucha žádným způsobem neovlivňuje intelekt.

Již na počátku naší „kariéry“ se ve škole učíme soutěžit. Je na nás kladen požadavek na výkon. Jen ti, kteří nedělají chybu, jsou dobří. Zapisujeme si vzorce soudu. Ten netoleruje žádnou velkou odchylku od pravidel. Kdo však vydrží být s touto odchylkou silný i přesto, že dělá chyby?

Programy v mozku vytvořené strachem

Často se zamýšlím nad příběhy těch, kteří neměli to štěstí a neměli nikoho, kdo by se jejich poruchy ujal více laskavěji. A stejně jako při jiných podobných poruchách mozku nacházíme zcela zbytečné destruktivní a strachem vytvořené programy, které tíží mozek dítěte a později i dospělého.

Mnoho úžasných klientů při terapii, ve které jdeme do období dětství, říká:

• Ještě dnes cítím ten studený pot při pocitu, že bude odhalena moje chyba.
  
• Cítím se tak trapně, všichni se na mě dívají.
• Někteří se mi smějí.
• Soudí mne.
• Nejsem hoden lásky.
• Žil jsem v neustálém strachu.

Tito lidé prožili traumatické události, žili v nevědomém vzorci všudypřítomné ostudy.

Co dělat, pokud dítě dělá často pravopisné chyby?

• Chraňte jeho sebehodnotu. Jakmile se u dítěte projeví časté pravopisné chyby, zajděte s ním k odborníkům. Nečekejte na to, až se vše samo ukáže a vyřeší.

• Komunikujte s učiteli o specifickém projevu vašeho dítěte. Nechte si ukázat práci dítěte a nikdy jej za ni nekritizujte, pokud máte podezření na jakoukoli poruchu.

• Mluvte se svým dítětem o všem laskavě a otevřeně. Dejte mu pocit jistoty a bezpodmínečné lásky. Milujte jej přesně takové, jaké vaše dítě je.