Teprve, jak jdeme životem, máme možnost posoudit, zda naše kdysi učiněná rozhodnutí a předsevzetí měla svoji hodnotu či nikoliv. Život sám je velkým posuzovatelem všeho, co děláme.
Jednoho dne se všichni zastavíme a budeme si muset odpovědět na otázky, zda náš život stál za to, zda naše dílo mělo nějaký smysl, zda jsme po sobě něco zanechali či nikoliv?
Naši dědové byli učeni, že to za ně udělá bůh, že on ve své moci postaví člověka před soud a bude mu klást různé otázky ohledně jeho životního výkonu. Dnes vím, že to všichni musíme udělat sami. Sami od své hlavy uslyšíme otázky a sebezpytující výzvy a je dobré, abychom na ně během života byli schopni odpovědět.
Od těch, kteří sami sebe zpytovali na smrtelné posteli, toho vím docela dost. Když už víte, že máte posledních pár dnů života, mozek vás už nehoní do práce, ale pouze hodnotí a předkládá vám různé filmy a zážitky z celého období vašeho lidství.
Napadlo mě, čeho nebudu litovat já, až přijde můj čas? Na co budu rád vzpomínat? Která vlastně byla ta zásadní předsevzetí, která mě přivedla do bran báječného života?
Pokusil jsem se je pro vás sepsat:
Velkou část života jsem trávil činnostmi, které sice měly nátěr úžasné a vrcholové, ale nebavily mě. Sice jsem za ně dostával velmi dobře zaplaceno a vyvedly mě na vrchol společenského žebříčku, někde v hloubi duše jsem ale cítil, že to dělat nechci. Dal jsem si proto předsevzetí, že to musím změnit. Že vyvinu úsilí k tomu, abych se nebál dělat, co mě baví, i kdyby se mi celý svět smál.
Je pravda, trvalo mi to dlouho a skoro celý svět mých blízkých se mi tenkrát smál a odrazoval mě. Dokázal jsem to ale a dnes jsem za to rád.
Byl jsem naučen uhlazovat konflikty a být pan spravedlivý a hodný. To ze mě ale dělalo blbečka, který se vším souhlasí a i když měl dobré důvody, mlčel. Nenáviděl jsem se za tuto vlastnost a tak jsem si dal předsevzetí, že se ji odnaučím. Jen si představte, že když jsem měl jít za svojí šéfkou, abych ji požádal o navýšení mezd pro své podřízené, připravoval jsem si k tomu řeč skoro týden!
Neuměl jsem se postavit na odpor a neuměl jsem nesouhlasit. Kdesi ve mně se rozněcoval nepříjemný pocit, který mě brzdil od prosazování a vystupování ve věcech, které by mohly znamenat smáznutí, posměch či hněv.
Byl jsem vychováván k dokonalé poslušnosti a ta se promítla i do mé svatby.
Podobně jako ve středověku mi partnerka byla doporučena a já doporučení uposlechl. Přestože jsme na oko byli spokojeným párem a okolnosti napovídaly, že nám nic nechybí, kdesi ve mně doutnala bolestivá nespokojenost.
Své rozhodnutí s tím něco udělat jsem odkládal skoro 15 let až do dne, kdy jsem si dal předsevzetí netolerovat vnitřní nespokojenost jenom proto, že se to má, aby všichni kolem byli spokojení kromě mě. Snažil jsem se s partnerkou mnoho věcí napravit, když to ale nešlo, dodal jsem si odvahy nefunkční vztah opustit a žít sám.
Toto předsevzetí mi zachránilo život. Dostal jsem se do mizerných životních situací a došla mi síla v životě pokračovat dál. Chtěl jsem s ním skoncovat a přesně si pamatuji to místo na Orlické přehradě, kde k tomu mělo dojít.
Kdesi z mozku mi vyběhla věta: „Život sis nedal, tak si ho neber.“
Cítil jsem, že ta věta byla pravdivá a tak jsem si dal předsevzetí na svém životě makat tak dlouho, dokud si z něj neudělám ráj podle svých představ. Rozhodně to nebylo jednoduché a musel jsem snášet mnohá životní příkoří, ponížení, dluhy, odmítnutí apod. Vždy mi ale tato věta svítila před obličejem a dodávala síly jít dál.
Při pohledu na starší spoluobčany mi problesklo hlavou, že pokud se svým zdravím něco neudělám, skončím obézní s cukrovkou a umřu na infarkt.
Nechtěl jsem být v 50 skládkou odpadu z nestrávených potravin plných cholesterolu a toxických látek. Proto jsem udělal předsevzetí, že každý den pro své tělo něco udělám.
Začal jsem běhat skoro hodinu denně, chodit do sauny, zdravě jíst a pracovat na svém psychickém stavu, abych eliminoval veškeré nepříjemné myšlenky.
Od přirozenosti nemám rád hloupé lidi, kteří touží po moci a tváří se jako světci. Kdysi jsem s tím chtěl bojovat, zbavovat je jejich moci a ukazovat jim jejich jednoduchost a plytkost. Pak jsem si ale uvědomil, že chytrého najdeš jednoho mezi tisícem a mudrce jednoho mezi desetitisícem.
Udělal jsem předsevzetí se s hloupostí jiných a protiklady světa nezatěžovat.
Nemohu sám změnit přejídání se na jedné straně světa a umírání hlady na druhé. Bilionové útraty za zbraně a nedostatek financí na léky pro děti v Africe.
Dodnes se řídím mottem: „Je lepší rozžehnout byť je malou svíci, než nečinně proklínat temnotu“.
ZÍSKEJTE KONTROLU NAD SVOJÍ ZLOBIVOU HLAVOU
a objevte lepší verzi sebe sama odhalením špatných programů z dětství