Bylo sychravé odpoledne. Doprovodila jsem dcerku na hodinu baletu a se svým malým synem jsme si sedli do nedaleké kavárny s hernou. Syn zrovna skákal na trampolíně a já popíjela svůj čaj, když do kavárny přiběhly dvě děti ve věku kolem pěti a tří let. Za nimi se pomalu blížil jejich táta. Dost unaveně pozdravil a přísným tónem nařídil dětem, aby si sundaly boty, než vstoupí do herny. Děti se vrhly ke šlapacím autíčkům a táta si šel objednat k baru.
V tom se ozval děsivý křik chlapce.
Holčička byla v autíčku dřív, a to se jejímu bráchovi nelíbilo, i přesto, že kolem volně postávala další, téměř totožná vozítka.
Reakce tatínka mě však upřímně šokovala.
Okamžitě po spuštění chlapcova křiku, aniž by zjišťoval, co a jak se přesně stalo, ostře zavolal směrem k nim:
„Elo! Tak pusť ho tam! Nevidíš, že křičí?“
To, že tato situace nepatřila k výjimečným, se dalo odtušit z rychlé reakce dívky. Bez zaváhání vylezla z auta, došourala se ke zdi a dala se do pláče. Role se prohodily. Spokojený chlapec skočil do auta. Holčička šla pomalým krokem s pláčem k tátovi.
„Elo…“ vypadl z táty vyčítavý vyčerpaný povzdech. Se zoufalým zakroucením hlavy přistoupil k prodavačce, koupil dvě velké sladké tyčky a dal je oběma dětem.
Holčičce se změnil výraz v obličeji. Vypadala najednou spokojeně a po pláči a smutku už jí zbyly jen červené oči a zvláštní kruhy pod nimi. Chlapec dál řídil auto, ovšem jen jednou rukou, v druhé třímal sladkou tyčku určenou k dlouhé zábavě…
Táta si s kávou sedl na pohodlnou sedačku, s utrápeným výrazem se ohlédl po ostatních lidech, vytáhl svůj telefon a pohroužil se do sebe.
Cítila jsem smutek. Mozek mi okamžitě začal přehrávat budoucí osud těchto dětí. Pokud se situace řadí k běžným výchovným metodám rodiny, pak už se do dětských hlaviček zapsaly negativní emoční vzorce.
Táta vyřešil situaci tak, aby co nejdříve zastavil křik. Ať už to udělal z důvodu, že chtěl mít co nejdřív klid, či proto, aby nevzbuzoval zbytečný zájem okolí, toto rychlé řešení bylo velmi krátkozraké.
Pravděpodobně si neuvědomil, že jednomu dítěti dal vyhrát a druhé donutil prohrát. Vzdát se. Jedno dítě odměnil sladkostí za to, že si vynucovalo křikem a druhé odměnil za to, že se vzdalo svých práv, čímž prožitek obou dětí ještě umocnil a jako by řekl: „Když budete jednat takto, chováte se správně.“
Ve sporech, ze kterých nevycházejí oba zúčastnění jako vítězové, nakonec prohrávají všichni. To, co se nyní jeví jako zdánlivá banalita, může mít při opakovaných projevech následky v neharmonických vztazích dětí v jejich dospělosti.
Vhodné by bylo se do konfliktu sourozenců nevměšovat. Holčička si své auto vybrala jako první a sedla si do něj. Pro chlapce bylo evidentně nejzajímavější právě to auto, které si vybrala jeho sestra, a tak se jej dožaduje způsobem, který mu zaručuje úspěch – křikem.
Pokud by táta do situace nezasáhl, dívka by pravděpodobně dál jezdila ve svém autě a chlapec by s nepořízenou dřív nebo později odešel hledat jiné auto. Za chvíli se tak spokojeně mohli prohánět po ploše spolu.
Pokud by přece jen táta chtěl do situace zasahovat, pak by měl zjistit, o co v situaci přesně šlo a pak s klidem křičícímu dítěti potvrdit, že chápe jeho potřebu hrát si právě s tímto autíčkem a žádným jiným, ale zároveň mu vysvětlit, že jeho sestra si sedla do auta jako první a on má tedy dvě možnosti – buď si najít jiné volné auto, nebo počkat, až si sestra s autem dohraje a pak ji vystřídat.
Pokud má dítě zájem, je ideální jej v jeho vyhrocené emoci obejmout a dát mu tak najevo, že jste s ním, že jej chápete, ale láskyplně budete trvat na správném řešení. Pak stačí počkat, až emoce odezní a dítě bude schopné pokračovat ve hře. Některé dítě se naopak potřebuje vyplakat o samotě a pro objetí si přijde, až se zklidní. Tak či tak, po každém emočním vypětí by mělo nastat usmíření a v žádném případě by incident neměl rodič později vytahovat ve formě výčitek a výhrůžek.
Mnoho lidí v naší společnosti má naučeno, že projevy emocí dětí v podobě pláče, křiku a vztekání musíme okamžitě potlačovat. Nenechme se ale vyvádět z míry udivenými a pohoršenými pohledy druhých. Důležité by pro nás mělo být naše dítě, nikoli to, co si o nás myslí jiní lidé. Ani naše pohodlí a potřeba klidu by neměly být důvodem pro násilné ukončování obtěžujícího.
Když s láskou a trpělivě pátráme po důvodu emoce, můžeme pomoct svému dítěti s jejím zvládnutím a dokázat tak postupně frekvenci výskytu křiku snižovat.
Nenechme se křikem, či vztekáním manipulovat.
Naučme své děti o emocích správně komunikovat tím, že jim půjdeme vlastním příkladem. Dejme jim pochopit, že emoce jsou běžnou součástí našeho života, nikoli něco otravného a nebezpečného, a že pokud je všichni společně budeme dobře zvládat a ventilovat, vyrostou z našich dětí zralé a zdravě sebevědomé osobnosti.
Naučme je, že potřeba vykřičet či vyplakat svůj hněv je v pořádku, ale nesmí být namířena proti druhému a nikdy nesmí být používána jako prostředek k citovému vydírání.
Už žádné ukřivděné hysterické ženy, už žádní sobečtí despotové v naší společnosti!
ZÍSKEJTE KONTROLU NAD SVOJÍ ZLOBIVOU HLAVOU
a objevte lepší verzi sebe sama odhalením špatných programů z dětství