Má sdílení různých nesmyslů skutečně hodnotu našich životů?

Sociální sítě v mnoha z nás vzbuzují pocit, že pokud nic ze svého života nesdílíme, prakticky nežijeme. Jsou pryč časy, kdy jsme si vše sdělovali při osobním kontaktu. Právě ten vůči mnoha lidem slábne a my již i zapomínáme, jaké to je, sdílet své životy osobně. Když se s někým scházíme, jsme oba dva potichu, obáváme se něco říct, či dokonce nevíme, co máme sdílet.

Smrt v živém přenosu

Dne 6. 7. se stala tragická nehoda a zprávy o ní již obletěly celou naši republiku. Zpráva se dostala i ke mně a nenechala mě chladným. Donutila mě zamyslet se a sepsat tento článek, který, jak doufám, vzbudí v mnoha lidech větší opatrnost a budou si svých životů více vážit.

Vše to vypadalo zcela nevinně. Dvě mladé holky se nudily, a tak se rozhodly projet autem. Spolujezdkyně natáčela celou jízdu a přenášela ji živě na Facebook. Řidička měla o to větší motivaci jet rychleji, přičemž dávala kvůli livestreamu menší pozornost na své řízení. Na úseku, kde je povolených 90 km/h, jela přes 160 km/h. A právě vysoká rychlost se pro ni nakonec stala osudnou. Její smrt vidělo živě spousta lidí.

Touha po pozornosti, předvést se před ostatními, nebo pouhý zvyk?

Denně se setkávám s tím, že na sociálních sítích sdílejí lidé své zážitky v autě. Za jízdy natáčejí svou oblíbenou hudbu, cestu do práce či prostě sdělují, kam mají zrovna namířeno. Skutečně mají ale tyto informace, které sdílejí pro ostatní, hodnotu jejich životů? Troufám si tvrdit, že 99 % sdílených informací stejně nikoho nezajímá, respektive bez nich dokážou žít. Tak co nás stále motivuje k tomu, abychom tyto nesmysly sdíleli a riskovali přitom své životy?

V dnešní době má spousta z nás pocit, že pokud nic nesdílí na sociálních sítích, tak prakticky nežijí. Jak by se ostatní mohli dozvědět o tom, co právě děláme? Vždyť se nás neptají, nestýkají se s námi, většina s námi ani nekomunikuje. Ale skutečně máme právě těmto lidem sdílet tyto informace a riskovat život? Vždyť právě to je ukázka toho, že je nezajímáme.‘

Zvyšujeme si sebevědomí a sebehodnotu sdílením na sociálních sítích?

Žijeme v době, kdy jsme vedeni k co největšímu počtu liků, komentářů, sdílení a hashtagů. Jedině tak přece druhé zajímáme, jedině tak jim máme co nabídnout, jedině tak přece žijeme. Ať se to dozví celý svět, že právě jedeme z Prahy do Brna. A já říkám: No a co?

Před pár měsíci jsem sepsal článek s názvem „Virtuální realita jako největší zabiják lidských životů“ (na dané téma vás na podzim čeká živé vysílání naší televize). Opět se ukázalo, že touha sdílet virtuálně něco s dalšími lidmi může mít hodnotu našeho života. Neriskujte svůj život pro lidi, které bez sociálních sítí stejně nezajímáte.

Vymaňte se ze svárů virtuální reality a prožívejte svůj život naplno. Zaměřte se na přítomný okamžik. Prociťte jej. Dojde vám, že nemá smysl cokoliv sdílet s ostatními přes sociální sítě. Vždyť jim o tom můžete pak povědět tváří v tvář. A pokud se setkat nechtějí, pak máte jednoznačný důkaz, že jste jim ukradeni.

Co za tím vězí? Jaký je řídicí motiv?

Pokud i vy často sdílíte něco na sociální sítě (a dokonce riskujete svůj život), zkuste se zamyslet nad tím, co vás k tomu motivuje. Jaký je váš řídicí motiv? Potřebujete v životě tento druh lásky? Tuhle falešnou a umělou lásku? Dodá vám to sebevědomí, když máte spoustu liků u sdíleného příspěvku? Co přesně je to u vás?

Každý z nás je zodpovědný za svůj život. A škoda každého života, jehož plamen vyhoří předčasně. Žádný život nemá tak nízkou hodnotu, abychom o něj přišli kvůli virtuální lásce. Vždyť život je tak nádherný. Prožívejte naplno každý moment v něm.